Sliz

Jak jsem znovu zmizela.

19. november 2012 at 18:43 | Van
Doba si vyžadovala změnu, tak jsem se nenápadně vytratila.
Místo kde se poslední dobou objevují mé výkřiky je zde.
Pozn.: Je jen otázkou času, kdy se sem vrátím.

Špatně je v podstatě všechno.

24. october 2012 at 12:28 | Van
Inu, proč si taky nezafňukat? Dělám to tu přeci pořád a současné téma týdne mě k tomu přímo láká.

Když je špatně jedna věc, co nevidět se k ní připojí i další. Je to docela steampunk. Deprese, jakožto ozubené kolečko se začla točit už dávno a tak, jako do sebe zapadají ty zoubky, zapadají do sebe moje porblémy. Jedno kolečko roztáčí druhé a teď už je stroj špatností v plném chodu.


V základě to všechno vychází ze mě. Já jsem ta špatná. Kdysi dávno předávno, než jsem začla vládnout Žumpě, než jsem se vůbec stala sama sebou, nejak se stalo, že jsem přestávala mít chuť být. Ne žít, ne umřít.. Jen nebýt. Časem se k šeptání nicoty přidaly sny, sny který se zdály být jen jakým si úplňkovým prokletím, které dávno nemají moc co dělat s úplňkem.
S tím jsem uměla jakš takš přežívat. Sice bylo díky tomu spoustu věcí špatně a tehdy jsem se toho chtěla zbavit jak to šlo, ale teď si uvědomuju, že právě tohle je možná to, co mě drží před totálním zovcoidněním.
Nicméně přišel letošní červen a já to všechno hodila na vedlejší kolej. Byla jsem v podstatě celkem šťastná. Nejdřív se objevil nečekaný přítel a časem se z něj stalo něco ještě míň očekávaného. Byl to můj temný rytíř. Dalo by se říct, že mě na čas vysvobodil z věže. Na čas.
Věci začaly být znovu špatné, s koncem prázdnin. Najednou jsem byla sama. Octla jsem se zpátky ve věži, sovy létaly jen zřídka.. Má armáda růžových poníků byla díky skřítkům stále slabší. Začla škola a s ní spojené problémy. Odloučení. Hnusný brutální odloučení. Pak už bylo všechno jenom špatně. Nicota zašínala znovu šeptat a tentokrát tu nebyl Temný pán aby ji utišil. Věděle jsem, že někde daleko stále je, ale.. čím dál tím víc se zdálo jako by nebyl.
A tak už mám zase dva měsíce, vyjma několika málo dní, hnusnej nicotnej pocit prázdna. Pocit, že je všechno špatně. A když mě nechal, vím že to jen tak nepřejde.

Definovat znamená omezit. Snažím se to omezit a proto jsem tomu začla říkat jménem. Jménem deprese. Protože většina příznaků souhlasí, tak proč si to konečně nepřiznat.
Problémem je, že se na to přišlo doma, svoboda je ten tam a pravděpodobně budu muset začít navštěvovat psychologa. Další věc na kterou se přišlo je fakt, že jsem víceméně satanista. A v naší domácnosti je hodně hluboko zažitá doměnka, že satanismus je zlo.
Asi jsem udělala něco špatně.

Dej si Bueno, bude to jako dřív.

24. october 2012 at 10:53 | Van
Nebude. Vím, že nikoho takového už nepotkám. Nechtěla jsem aby to bylo napořád, jen jsem chtěla aby to trvalo dýl. Pravdou je, že to opavdu víceméně skončilo s prázdninama. Žel ve mě nic neskončilo. Pořád to cítím stejně, jen teď vím že už je ten cit zbytečný, protože je už asi jen z mé strany.

Chtěla jsem napsat víc, ale..
Stačí debilní zelenej čtvereček u jeho fotky a ztrácim chuť k čemukoliv.

Přítomnost.

23. october 2012 at 8:38 | Van
Všechno se posralo.
Spadla jsem do větších sraček než kdy dřív. Snažim se to všechno nějak uřídit, ale ztrácím chuť být.
Včera jsem si myslela, že už jsem to pochopila. Došlo mi to.
Přišel večer a znovu jsem se zhroutila.
Pán Temna. Byl mým vysvobozením. Ale jak sam napsal. Skončilo to s prázdninama.
Po prázdninách jsem zalčla zase pomalu padat.

Skončilo to..

Nechci tomu věřit.
Už zase nechci věřit nikomu.

Ber mě jako tvůj měsíc,co hoří.

21. october 2012 at 14:16 | Van
Přijela jsem tam. Do Prdelákovic. Vlakem. Sama. Sama jsem taky šla pěšky do městečka. Sama až na opilce potácejícího se pár metřů přede mnou. Už jsem se zmiňovala, že nemám ráda opilý pány? Nemám.
Tma. Mám ráda tmu.
Prošla jsem Prdelákovice. Prošla jsem les.
Sama.
Městečko. Nikde nikdo. Světlo v saloonu. Šerifárna. Dvě červená světýlka na představku kasína. Kdo by tady asi tak mohl kouřit?
"Nó my tady tak kouříme. Chtěl jsem ti jít naproti, ale my kouříme."
"Ty máš holý nohy? Cháhaha! Ona nemá boty, ona má sukni!"
"Beztak je to lesní žínka, tancovala támhle na louce."
Netancovala jsem. A krom těch pár vět to bylo asi jakobych tam ani neseděla.
Bárbr.
Povídali jsme si. Povídal. Poslochala jsem. Ráda ho poslouchám.
Po době delší, než bylo třeba, jsem byla já ten kdo se konečně k něčemu rozhoupal. Sedla jsem si k němu. Po dalším nekonečně dlouhym čase mi dal pusu.
Včera odjel. Brzo.
Konečně jsem ho po těch nekonečnejch tejdnech měla. Byl se mnou. Byla jsem s ním.
Je tak krásný bejt s nim.
Je to taky krátký.
Vidina temnoty.. Podzimní prázdniny.
"Možná bych mohl přijet," řekl mi.
Teď vím, že přijet nemůže. Může se to snažit zařídit, ale já vím, že nebude moct. Nemá cenu doufat, jenom bych pak byla zase zklamaná.

Chvíli se zdálo, že bude všechno zase aspoň na chvíli lepší. Temnější.
Žel, temnota nikde.

Jen nicota.

Optimism is coming from fear.

16. october 2012 at 21:49 | Van
Co všechno čas zpraví?
Myslím, že nic.
Je to pořád jen horší, horší a horší. Nechápu jak jsem mohla být minulý týden tak.. optimistická. Všechno, všecičko, je v říši Řitní.
Mám pocit jako bych celý den jen koukala do zdi. Nic takovýho jsem nedělala. Přesně o tom to je. Ať už celý den něco dělám, nebo opravdu jen čumím do zdi, mám pocit, že už celou věčnost jsem prázdná. Moje chování. Je to už jen pouhá setrvačnost?
Zase pro mě začíná být stěžejní jen dění o kterém nikdo téměř neví.

Chci zpátky všechen ten optimismus předchozích dnů! Chci ten z prázdnin! A chci i ten z doby před nimi!

Kdo jsem byla?
Mám pocit, že jediný co je, je akorát tak ten hnus co mě teď poslední dobou neustále hlodá.

Podkladem optimismu je jen a jen hrůza.



Kdo by nechtěl mít skřítky v hlavě?

15. october 2012 at 20:51 | Van
Zítra na to kašlu. Ikdyž mám praxe, na který jsem se těšila. Kašlu na to.
Hnusnej bolehlav.
No jo, docela dlouho to to nebylo.
Tu úžasnou pulsující bolest rozpínající se kolem levého spánku bych si veleráda odepřela.
Nemám žádný prášky. Nemám tu šanci spát.
Miluju intr.
Jediný co bych teď ale chtěla, byť by to moc nepomohlo, je přítomnost jediný bytosti. Cítit ho. Jen na malou chvilku.
Pátek.
Vím jak to bude. Bude to to samé jako posledně. Budu se těšit, doufat, chtít.. ale to bude tak všechno. Protože nic nebude. Vlastně ne. Ono to nic bude.
Nicota.. Natahuje po mo svý zahnutý drápy.
A právě teď mám chuť se jim poddat.

Zpátky k nicotě.

14. october 2012 at 13:51 | Van
Jak zž to tak už se mnou bývá, temnotemná nálada zmizela a vystřídala jí otupělá nicota. Zdá se mi, že kdybych se na všechno vykašlala, vlastně by se ani nic nestalo. Bezvýznamnost mé vlastní osoby mě deptá. Nic s tím ovšem nedělám a dělat ani nebudu.

Příští výkend musí vyjít. Musí..

Ti praví.

11. october 2012 at 7:19 | Van
Netuším, jak jsem k tomu teď došla, ale tak nějak..
Vzpoměla jsem si na další z Henryho výroků. Byl o tom, že povrchní člověk je ten, který byl zamilovaný jen jednou.
Vesměs právě od té myšlenky se dále rozvíjely i ty moje a nějak jsem tak došla k závěru, že "Ten Pravý" o kterém si přinejmenším každá druhá žena nechává zdát, nebo si myslí že ho našla, je jen další relativních a neexistence hodných pojmů.
Nejsem kus kamene, jak mi již bylo řečeno. Chápu onen "jistý druh mezilidských vztahů", jen zavrhuji slova jako láska, milovat a na vždycky.
Dnes je opravdu málo lidí, kteří se "zamilují" jen jednou. Většinou se s přibívajícím věkem častost těchto změn zmenšuje. Myslím, že je to proto, že osobnost se nejvíce formuje právě v mládí, kdy je i to střídání tak nějak největšího rozsahu.
Abych se tak dostala k tomu, co jsem vlastně chtěla říct.
Ten pravý prostě není jen jeden. Nemůže být. S tím jak moc se člověk v průběhu života mění. A mění se stále, protože komletní může být až v okamžiku smrti. Proto ti praví mohou neustále přicházet a přicházet.
Pro mě je právě v tuhle chvíli "tím pravým" Pán Temna. Čím dýl tomu tak bude, tím líp. Přestože pohrdám slovy jako láska, milovat a navěky a přestože vím, že to tak nebude, právě teď si naivně přeju, aby to navěky bylo.

Tři, dva, jedna.. konec.

6. october 2012 at 12:05 | Van
Konec mě, jak se znám. Najednou se mi zdá, že mám čím dál tím méně společného se sebou samotnou. Jsem naprosto ztracená v tom všem, co se teď kolem mě děje. Myslím že můj mozek už rezignoval na jakýkoliv pokus o východisko. Jsem chycená v pavučině.

Asi trávím moc času přemýšlením o sobě. Ptám se, kdo vlasně jsem? Mám pocit že nemám žádnou osobnost. Co jsem? Odmítám být člověkem. Odmítám být ovcí. Odmítám i bytí?
Potřebuju se někam posunout. Ty stavy co teď mám.. Už jsem z toho unavená. Nikdy to neskončí.
A pavouk se blíží..

A hůř, a ještě hůř.

5. october 2012 at 16:23 | Van
Copak to jde ještě hůř?

Jsem zdeptaná a nepoužitelná.

Never stop hurt you.
a co ta druhá věta?

Don´t you wanna know?

4. october 2012 at 7:08 | Van
Musí být nudné, neustále číst téměř zdeptaná slova.
Nechci být nudná. Chci zpátky stav, ve kterém jsem byla, když to všechno začalo. Chci zpátky schopnost překvapení a psaní zábavných smysluplných fantasmagořin.
Nechybí mi jen on, chybí mi jaká jsem donedávna byla.
Musím se vrátit k tomu co jsem byla.. co pořád ještě jsem..

x.

3. october 2012 at 8:17 | Van
Jsem naučená odpovídat na otázky typu "Co se děje?" jedinou frází.. Nic. Co by se dělo, vždyť se nikdy nic neděje. Stejně tak neumím odpovědět táže-li se někdo jak se mám.
Ono nic jsem se naučila říkat i sobě.
Chci pochopit co se děje v mý hlavě.
Mám vůbec hlavu?

Zdá se mi to, nebo se dostávám čím dál tím hlouběji do stavů, jež jsem zažívala kdysi dávno předávno? Možná jsem tak hluboko tenkrát ani nebyla. Tenkrát jsem se nemusela tolik snažit, držet všechen ten hnus v sobě. Teď, byť bych moc chtěla, křičet nemůžu. Nemůžu spoustu dalších věcí.

Chci usnout a probudit se, až nadejde čas mého setkání s Temným pánem.
Vím že to bude znít příšerně sentimentálně, ale nebýt ho, asi by mi už bylo opravdu všechno jedno. Byť mě stále paralizuje ten strach, že ho přestávám bavit, doufám že se tomu tak nestane.
Vždyť co by ho mělo bavit na obyčejný holce, kterou měcíce nevidí ani neslyší a když už se konečně poštěstí, setkají-li se v modrobílém světě hnusu, ona není schopna odpovědět na obyčejnou otázku, jak se má, protože má strach že tím, že řekne pravdu jak se má, bude za ufňukanou blbku. Nechci být ufňukaná blbka.
Jak mám přetat fňukat nad tím vším, když už je to měsíc.. když mi tak moc chybí a tak moc se bojím..jak, sakra?

Čas je nyní můj oficiální nepřítel.

Nenávidění hodná otázka.

30. september 2012 at 15:59 | Van
Jak se máš?
Další prázdná fráze.

Prázdná. Já jsem taky prázdná.

Potřebuju se konečně dostat z tý nikdy nekončící deprese. Že možná mívám občas dobrou náladu? Jo, ale to za chvíli přejde. Kdežto ta hnusná nicota co mám v sobě, tam bude vždycky. Nemá cenu si nalhávat, že nekonečný věci neexistujou.

Jak se máš?
Copak se na to dá odpovědět aniž bych lhala, nebo kazila náladu tázajícího?


Jak se mám?
Snažím se nějak se v tom neráchat, být alespoň zdánlivě veselá a přesvědčovat se že jsem v pohodě. Nejde to. A jak se teda mám?

Říká se tomu dno..

30. september 2012 at 0:53 | Van
..aneb jak se čím dál tím víc věcí sere.
Možná můžu i hlouběji, ale už teď umírám.
Nemůžu spát. Neusnu. Protože měsíc měsíc a stesk mě mučej.
Posledních pár úplňků jsem nebyla sama. Byl se mnou můj Temný pán. Nebylo-li tomu tak, alespoň jsem sním hovořila pomocí skajpu. Asi mi to pomáhalo. Sice ne uplně, ale fakt, že jsem nějakým způsobem byla s ním zmírňoval ostatek pocitů.
A teď jsem bez něj.
Měsíc jsem ho neviděla a téměř ani neslyšela. Nedotkla se ho. Nic.
Můj Temný rytíř o němž jsem si myslela, že je mým vysvobozením.
Je to jak z reklamy na Redbull.
A chybí mi.

Neskutečně jsem se ztrapnila. Před spoustou lidí. Sic si pramálo pamatuji, stydím se.
Mé včerejší běsnění.. Dnešní probuzení.. Těžká to rána opilcova. Rána trvající do téměř nočních hodin.
Nejhorší je, že mě lidi poznávaj. Hodněkrát jsem dneska zaslechla řeči typu "heletojevona,cobylatakbrutálnězkalená"
Ještě nedávno jsem neměla takovou potřebu chlastat.
Aspoň byla sranda.

Chci umřít.

26. september 2012 at 22:45 | Van
Všechno je stále horší a horší. Chci usnout a už se nevzbudit.
Už nemám sílu přemýšlet.. brečet..
Chci být s jedinou osobou..
Mělo mi být jasný, jak to bude na hovno.



Loosing control.

25. september 2012 at 21:21 | Van
Už jsem úplně vyždímaná.
Ničí mě to..
Na mysl se mi vloudila otázka, zda to má vůbec cenu. I když se přede všema relativně úspěšně tvářím, že mě to jen sere, tak pravdou jest, že mě to dohání k šílenství. Byla bych schopná zapomenout? Něco takovýho si nedovedu představit.
Nechci takhle přemýšlet.
Nechci vůbec přemýšlet.
Měla jsem počítat, s tím jaké to bude. Nemám přece proč fňukat. Jsou desítky faktorů, které jsou příčinou toho, jak to je a nedají se nějak ovlivnit. Desítky, stovky.. milion. Chci spátky prázdniny. Zdají se být tak vzdálené.. zrovna ten milion..milion let zpátky.
Blíží se úplněk.
Proč se kurva všechno tak sere?!
21:21
přej si něco!

No one can hear you.

24. september 2012 at 21:01 | Van
Zaskřítkovaná trolí záležitost.
Pokud Pán Temna nepřijede, zvládnu to? Krucinál, jak to mám zvládat? Co začala škola, je i z toho mála ještě míň. Šílím z toho. Žádné noční hovory, žádné objevné fantaskní konverzace, téměř žádné sovy. Stěžuju si?
Začínám se cítit trochu jako Glum.
Právě teď jsou přede mnou dvě možnosti. Buď mé země zahalí temnota, nebo mě slunce spálí.

Pravdou jest, že už v těchto chvílích mě to zevnitř spaluje.

krá.

24. september 2012 at 11:15 | Van
Nakonec jsem prý jen nachlazená. Nevím, jestli je to jen nějakou sugescí nebo co, ale cítím se líp. Zítra pojedu do školy, až odpoledne, abych se vyhnula technologii a konstrukcím. Stydím se za to jak jsem líná.
Stydím se za to, že se musím převědčovat, aby mi škola nebyla jedno.
Asi si přeju, aby mi bylo všechno jedno. Všechno by bylo tak strašně jednoduchý. Chcípla bych. Pomalu.
Sakra. Je to hnusný. Musim se vzpamatovat.
Definovat znamená omezit.
Pseudodeprese? Deprese neexistuje!
Ať už se mi zdá můj stav sebedeliričtější, vždycky mám přece sílu na přetvářku. Dokud máte sílu se přetvařovat, není to deprese.
11:11, přej si něco!
Přeju si aby mi bylo všechno jedno.

Nekonečný kolotoč.

23. september 2012 at 23:38 | Van
A není problém právě v tom, že končí?
Zasraná debilní nejistota.
Už jsem se mnohokrát a na mnoha místech zmiňovala, jak moc velkej strach mám. Nechci fňukat, nechci se pořád jako husa za všechno omlouvat, ale ten strach mě pokaždý převálcuje.
Strach, chtíč a deprese. Mám pocit, že jiný nálady v poslední době nemám. No dobře, ještě by tu byla ujetá psychobillácká kofeinová pogohysterie, ale to asi není nálada.

Kradouc zoubky, metal poslouchajíc..

23. september 2012 at 21:13 | Van
"Věřím na víly!"
Od počátku týdne mě tohle téma neskutečně rozčiluje. Stejně jako každé.
Zoubková Víla. I na tohle téma spoustu lidí píše. Spoustu lidí, kteří nemají tušení co je tahle bytost zač. Právě kvůli těm nevědoucím jsem se rozhodla trošku ji zde přiblížit, doufám, že pokud její oči spočinou na těchto řádcích, nebude mi mít za zlé, že o ní napíšu.

Kradouc zoubky, metal poslouchajíc..

Kde bere zoubky? Je-li líná, může využít služeb ropných magnátů, má-li náladu, krade z pod polštářů nebo rovnou z úst. Otázkou jest, k čemu jsou využívány. Odpověď? Výroba čokolády, vyhlášené čokolády Vilyho a Vonky. Kromě zoubků mezi známé přísady patří též veverky, zebry či mamuti.
Zoubková víla je milou a zábavnou karikaturkou, patřící do nejužších kruhů mých drahých. Je jedním z vládců Žumpy, Aslanem a Čupskou. Jejím poznávacím znamením jsou černé kalhoty kombinované s metalovým tričkem.

Pochybuji o tom, že ovcoidi budou ochotni pochopit, proto tak krátce.

Mor aby to spral!

22. september 2012 at 12:21 | Van
Mor na to, mor na ono.
Mor na mě.
Možná, kdybych nebyla morbidní egocentrická zrůda, nezapracovala by karma a neoplatila mi můj plán s hromadou mrtvol.
Byla otázka času, kdy padnu. Původně se tomu tak mělo stát už během prázdnin. Předpokládám, že si v pondělí ráno zajdu pro penicilin a hned potom odjedu spěšným vlakem do Bradavic..
Včerejší den byl celý plný skřítků, škodolibých řidičů autobusů a nepříjemných setkání. Včerejší den by byl naprosto nenávistihodný, kdyby se ovšem nestalo již téměř dva týdny očekávané.
Ano, když jsem přijela domů, čekala mě oranžová krabice zalepená páskou s nápisem Nosferatu. KMM! Mám je! Rozmýšlela jsem se mezi nimi a Creeperama, dvacítkama, of kórs. Cenový rozdíl nějakých dvou tisíc mi, ale pomohl rozhodnout. Další, tentokrát velikostní, dilema jsem také naštěstí vyřešila správně. Nemůžu si pomoct, ale slovo glády, mi nějak nejde na jazyk. Jsou takový maličký, roztomiloučký! Žel, jsem zbrklé a hloupé pískle. Nechala jsem si nízké ponožky, v nových botách s příhodným švem na patě se to ukázalo jako opravdu neintuitivní. Dalším bodem v seznamu skřítkovin jest přítomnost bočního zipu, který se sice jevý jako lepší varianta než sáhodlouhé šněrování, ovšem abych botu zapla, musí být stejně povolená. Navíc je otázkou žasu kdy se zdrhovadlo rozjede, nebo tak podobně. Ale stejně, konečně JE MÁM!
No.. i přes to jak mi bylo, jsem se v nich musela už včera projít po zdejších cestách a pochlubit se s nimi. Společnost mi dělala Psychopatka a Pan Hyena, jehož okopané steely jsou též k vidění níže.
Kvalita je taková jaká je, neb můj zachycovač obrázků je stále nezvěstný.

Sedmadvacátého.

19. september 2012 at 22:30 | Van
Uf. Jak to zase všechno je?
Od-užaninevímjakdlouhotoje- jsem se hrozně moc těšila na sedmadvacátého. Všem jsem hustila jak se těším na sedmadvacátého. Ale stále nebylo sedmadvacátého.
Pak jsem se dozvěděla, že se nemám na co těšit, a pomalu jsem začla padat kamsi do nicoty, z čehož mě prakticky vytáhl až návrat k původnímu plánu sedmadvacátého.
Tak, a teď k tomu co tedy je teď. Teď se dál těším na sedmadvacátého, všem hustím jak si děsně přeju sedmadvacátého, ale.. stále není sedmadvacátého. A dál, mám taky strach že se to zase celý posere.
Samosebou, že chápu všechny důvody, kvůli kterým, je jaksi složité sedmadvacáté září uskutečnit, ovšem ten chtíč, který ve mě bublá jen při slově sedmadvacet.. ten tak nějak převálcuje všechno, ať už to chápu, nebo ne. Vím, že jsem do celé téhle záležitosti měla jít s tím, že to bude asi tak nějak, jak to právě je, jenomže, řekla bych, na nic takového jsem snad ani nepomyslela.
Je smutné vylévat si opět své, z banalit zmučené, nitro.

Nitro,jitro, játro.

Chybí mi. Strašidlácky extrémě hrozně moc.

Optimismus?!

15. september 2012 at 9:34 | Van
Nikdy mi to nevydrží dlouho. Posledních pár dní jsem byla optimistická a celkem.. veselá. Včera to ale ve vteřině všechno zmizelo. Jako vždy.
Myslím, že prostě jen platím za dny, kdy jsem v pohodě.. Za dny, kdy si nedokážu představit takhle delirický stav.

Chutě.

14. september 2012 at 20:23 | Van
Ano, prosím, mám chutě.
Chutě na.. ehm.. různé věci. Od palačinek, přes šití a "jiné činosti" až po navrácení se ke konceptu rozšíření svého blogu o články s hadrama. Jsem nechutný hadrofil!
Chci začít znovu přidávat svoje výtvory a úlovky ze sekáčů (miluju sekáče!!), jenže problémem jest můj zachycovač obrazu, který jsem kamsi dala a nemohu jej najít.

Taky mám chuť jít do sebe. Ve škole, v šití, v oblékání. Vím že je to jen takový.. zářijový optimismus, ale chci se toho držet alespoň chvíli. Musím se na něco zaměřit, abych vydržela bez Tmy..

Tento výkend vytřídím skříň, najdu zachycovač obrazu a konečně obarvým vybledlé věci na pořádnou čerň. Vůlajt totiž nijak moc nefunguje.
 
 

Advertisement